Zvědavé otázky

„Proč mě z dlouhého mluvení bolí v krku? Dá se s tím něco dělat?“

článek č. 1

Dá. V krku jsou svaly, které se jmenují přiléhavě Svěrače a pokud člověk neumí správně dýchat, začínají se svírat tak, aby zabránily ještě většímu poškození hlasivek při špatné mluvní a dechové technice. (Špatný poměr vzduchu a napnutí hlasivek a svalů okolo nich.)

Takže pokud člověk nechce, aby ho z mluvení (nebo zpívání) bolelo v krku, měl by především udělat něco s tím jak dýchá. Zkontrolujte, jestli cítíte nádech „v břiše“, ale i v bocích a bedrech a dále pak, i zda se Vám při nádechu „rozjíždí“ hrudní koš jak vpředu, tak vzadu. Pokud ne, měli byste zjistit, co z toho nefunguje a snažte se na tom pracovat. A také byste si měli pohlídat, jak často se při mluvení nadechujete. Lidé s těmito problémy obvykle dýchají až 3x méně často, než by bylo potřeba. (Možná se Vám to ze začátku bude zdát nepřirozené, ale to brzy přejde. Zvyk je zvyk…)

Možná se také snažíte mluvit nahlas a nedáváte svému tělu k tomu optimální podmínky. O tom ale zase příště.

„Mám odmala slabý hlas, můžu dělat něco pro to, aby mně bylo dobře slyšet mezi více lidmi nebo ve větší místnosti? Nejsem příliš velký nebo naopak jsem „chlap jako hora“ a hlas nikde…

článek č. 2

Síla hlasu poměrně málo souvisí se vzrůstem, naštěstí, takže můžete. Sílu hlasu ovlivňují hlavně 3 faktory:

První je způsob otevírání úst a artikulace. Všimněte si, jestli se Vám při vyslovování samohlásek otevírají zuby od sebe a to nejen vepředu, ale i vzadu mezi stoličkami. Každá samohláska má svoje „otevření“, ale i ty pomysleně zavřenější jako Y, I a E by měly prostě „pusu otevřít“. (Jinak jejich zvuku brání v cestě ven zuby). Správná výslovnost všech samohlásek také hodně pomůže.
Druhá věc, která Vám může dělat „slabý hlas“ je nedostatečné dýchání. Pokud nepošleme z břicha přes hlasivky dostatek vzduchu, musí jejich práci dělat svaly okolo nich. Těm se to „nelíbí“ a proto se brání „slabým zvukem“, nebo bolestí v krku po delším mluvení nahlas. O dýchání jsme psali již v předcházejícím článku.
Třetí, asi nejdůležitější, věc spojená se sílou hlasu je energie. Každá výška hlasu vyžaduje jak dostatečné množství vzduchu, tak potřebnou energii. Ta pomáhá (přes břišní svaly) regulovat výdech a tím udržet správný poměr napětí hlasivek a svalů okolo s procházejícím vzduchem.

Zamyslete se jaký jste typ člověka? Spíše klidnější, pomalejší, temperamentní nebo až živelný? Pokud patříte do prvních dvou skupin, máte asi častěji tyto problémy. Bude tedy potřeba do mluvení začít zapojovat mnohem více energie, než jste zvyklí. Zkusili jste někdy mluvit a při tom do něčeho fyzicky aklitně tlačit? Pokud ne, udělejte to. Pro začátek jinak postačí, když rozhýbete tělo – např. přešlapujte, pohazujte si míčkem, vykládejte nákup z nákupní tašky, předávejte si plnou (poloplnou) PET láhev z ruky do ruky. Tím zapojíte energii. Změna bude slyšet okamžitě.

Správný postoj také může přispět síle zvuku. Náš hrudník je obrovská ozvučnice. Shrbená záda a ramena dopředu s „holubím krkem“ vpřed nám ji zavírají a ona potom špatně rezonuje. Narovnejte se! (hlava dozadu, ramena dolů, prsa vpřed, jako by jste byli loutka a někdo vás vytahoval za hlavu nahoru).

Pištivý hlas, příliš hluboký hlas

článek č. 3

Žádný hlas nemusí znít nepříjemně. Každý máme „svou“ hlasovou polohu a pokud ji najdeme a používáme, nejen se vyvarujeme zbytečným problémům s hlasem, ale to, že „pištíme“ či „hučíme“ nikoho ani nenapadne. Rada je tedy poměrně prostá – pokud Vám říkají (nebo máte dojem), že pištíte, zkuste mluvit níž. Většinou není potřeba o moc, lidé okolo si toho zpočátku ani nemusí všimnout. Až po čase je napadne – co udělal, že už se to poslouchá lépe? Pokud si nejste jisti, jak moc hluboko to zkoušet, představte si, že jste hodně unavení po celodenní práci. Váš hlas sám „sjede“ dolů. Nebo, že jste stará babička, která Vám příjemně konejšivým hlasem něco vypráví.

Máte-li opačný problém a hučíte tak, že vám není rozumět, zkuste opak – mluvte výše. Pro odhadnutí výšky si představte, že chcete někoho upozornit, že si s Vámi při odchodu např. z ordinace nechtěně vyměnil kabát. Váš hlas se automaticky zvedne.

Jinak výška i barva hlasu přímo souvisí s Vašimi emocemi a celkovým (nebo momentálním) životním postojem. O tom ale někdy příště.

Nezpěvák – bručoun

článek č. 4

Jsem nezpěvák – bručoun, říkají to o mně. Můžu to vůbec někdy změnit? Rozhodně ano! Pán Bůh nám dal všem hlasivky a naučil nás dýchat a mluvit. I poslouchat, ač o tom mnohdy nevíme. V dětství Vás zařadili do kategorie „bručoun“ místo toho, aby Vám pomocí hudebních i zvukových hrátek ukázali možnosti lidského hlasu. A proto si tu „nálepku“ nesete celý život jako těžký kámen u nohy. Rozhodli jste se s tím něco udělat, což je vynikající!, ale mějte na paměti, že to, co teď budete nejvíc potřebovat, je trpělivost sám k sobě. Jak dlouho trvá dítěti naučit se básničku? Jak dlouho to trvá Vám? Stejně to bude i se zpěvem. Je to běh na dlouhou trať, ale s dobrým výsledkem.

Nejdřív je potřeba začít „zvykat hlas“ na různé výšky. Zkuste např. zavolat „Hej!“ nebo „Haló!“ s různým emočním nastavením. Jednou svěže, jednou unaveně, nepříjemně, vesele apod. Poslouchejte a zjistíte, že Váš hlas zní přirozeně pokaždé jinak vysoko. (Zpěv je vlastně jen přehnaná mluva.) Pak napodobujte houkačku záchranky nebo si „hrajte s pomyslným autíčkem“ a nechte ho zvukově jezdit po horské dráze. Když jedete dolů, jede Váš hlas dolů, když nahoru, hlas jede nahoru. Může se stát, že se „zasekáváte“ pořád na stejné (nebo podobné) výšce. Zkuste si tedy úplně obyčejně zahoukat a nebo si zahrát jako malí kluci na indiány a pořádně „zahalekat ÚÚÚÚ…“. Pokud to jde, klouzejte hlasem postupně dolů a po několika dnech to zkoušejte i naopak.

Dalším krokem, který můžete udělat, je zkoušet si zpívat ty nejjednodušší dětské písničky v poloze, ve které mluvíte. Mnohdy bručíme jen proto, že náš hlas „je nastaven“ prostě jen v jiné hlasové poloze než mají například zpěváci v rádiu nebo kamarádi u ohně. Nikdo nemluví bezemočně – na jednom tónu. Každý tedy obsáhneme alespoň 3-4 tóny. A tam je potřeba začít s písněmi např. Skákal pes, Pec nám spadla, Zlatá brána.

Nebojte se experimentovat – „provětrejte“ Váš hlas tam, kde jste si to nikdy před tím nedovolili. Vaše „uši“ jdou ruku v ruce s hlasem. Čím víc a častěji budete zkoušet „vyjet“ ze své bručící polohy, tím citlivější budou. (Budují se nové mozkové spoje.)

A teď to chce jen vytrvat a trénovat, trénovat, zkoušet, experimentovat… Výsledky se dostaví, což poznáte nejlíp na tom, že Vám lidé ve Vašem okolí udiveně řeknou, že už se „to“ dá docela poslouchat. :-)

A ještě jedna rada závěrem. Čím výš a hlasitěji chcete „jet“ (zpívat), tím víc vzduchu (nadechnutí) a energie do toho musíte dát.

„Můžu se naučit zpívat výš nebo níž? Dá se to?“

článek č. 5

Záleží na tom, jestli máte už „vyzpívaný“ hlas, jestli např. zpíváte v pěveckém sboru nebo v nějaké kapele nebo jestli teprve „začínáte“ nehledě na věk.

Co se týče hloubek, zpívání je jen prodlužované mluvení. Takže si zkuste něco říct nejhlouběji, jak to dokážete. Tam byste mohli potenciálně i zpívat. Mluvená slova prodlužujte, protahujte a najednou sami zjistíte, že už to nejsou slova, ale slabiky na dlouhých hlubokých tónech.

Někteří lidé hluboko mluvit umí, ale zpívat tam se jim nedaří. Pak to chce se hlavně narovnat, pořádně vypnout hruď a při vyslovování (nikoliv zpívání!) různých slov si navodit emoce mírné únavy spojené s nezájmem až s otráveností. K tomu ještě neotevírejte příliš poctivě pusu, stačí na šířku malíčku. Toto nastavení by Vás mělo „pustit“ níž. A pak to chce se tam trochu „zabydlet“, tzn. zkoušet častěji a zvuky dole protahovat, až si člověk zvykne, že to už dávno není mluva, ale zpěv. Vhodné je do slov zapojit samohlásky I a E.

Horní hlasový rozsah je omezen jen částečně a kam až se dostanete závisí hlavně na tom, jak hospodaříte se vzduchem a kolik energie jste ochotni do toho dát.

Obecně platí, že čím výš chci zpívat, tím víc vzduchu i energie musím vydat. (Viz předchozí články.) Tzn., že se musíte častěji nadechovat a v případě, že na to nejste zvyklí, začněte si pomáhat i fyzickou silou. Opřete se např. o stěnu a při zpěvu stoupající melodie do stěny čím dál víc tlačte, jako kdybyste chtěli roztlačit porouchané auto. Při sestupu zase postupně povolujte.

Začínejte postupně tam, kde byl Váš hlas zatím zvyklý. Rozhodně ne nějakým izolovaným vysokým tónem. Postupně zvedejte melodii, kterou zkoušíte zpívat tón po tónu nebo i půltónu výš a výš. Nebo můžete i klouzat hlasem směrem nahoru. Pokud se Vám někde hlas „láme“, je to pravděpodobně tím, že jste změnili nejen výšku, ale i nastavení tvaru pusy uvnitř. Zkontrolujte ji zrcátkem a pokud tvar„drží“, ale zvuk nefunguje, je potřeba dodávat víc energie. (Víc tlačit auto..) Efekt tlačení je funkční, pouze, pokud opravdu fyzicky do něčeho tlačíte. (Než si Vaše tělo zapamatuje, jak moc energie při tom vydává.) Ve fázi učení nestačí si to jen představovat! Lépe se to zkouší ve dvou, kdy se při zpěvu vysokých tónů budete snažit svého (odmítajícího) partnera přitáhnout k sobě. On musí vyvíjet protitah, který se Vy snažíte „zdolat“ nikoliv trháním, ale postupným tahem.

Někdy se Vám může zdát, že sice zpíváte vysoko, ale „nějak slaběji“, jako zvukově méně kvalitně. Pak možná zpíváte falzetem, tzn. Pracuje Vám jenom polovina hlasivek. Zkuste najít zlom, kde se Váš „silný hlas“ mění v tenhle „méně kvalitní“. Zazpívejte si pod ním tak 2-3 tóny a pak postupně vyjíždějte nahoru, ale !dodávejte při tom víc a víc energie! Hlas by už neměl přeskočit, ale měl by zůstat „normálně silný“. Vysoké tóny se mohou dobře zpívat na slova s I nebo A, kdy jsou zuby – stoličky – od sebe alespoň na šířku Vašeho malíčku nebo i víc.

Pokud jste fyzicky zdatní nebo dlouholetí zpěváci, pravděpodobně se Váš rozsah už příliš nezmění. Pokud jste ale začátečníci, může Vám práce s vlastní energií otevřít dalších 6-8 tónů směrem nahoru a (obvykle) 3-4 tóny směrem dolů.

tisk

« zpět